Jen vzpomínka

Na co je čas, všechny ty roky,
kdy snažím se na tebe zapomenout,
všechny nadarmo ušlý kroky,
stávat se nádobou prázdnou.

Pak mluvíš tu den se mnou,
a slzy dojetí se mi do očí ženou.

Asi to chápu, aspoň se snažím,
proč najednou čas tak letí,
život je nefér, já mu nerozumím,
jen cítím určitý štěstí.

Tvůj otisk v mým srdci,
chvíli zas hřeje,
jenže to nejde, nechci!
A přeci se to děje...

Nemůžu usnout,
a špatně se mi vstává,
ve snu jsi se mnou,
pro mě stále ta pravá.

Připadám si hloupě a neschopně,
když k tobě ještě tolik cítím,
i kvůli tvý ztrátě jsem tak na dně,
a stejně v duchu tvoje tváře hladím.