Věř

Neskutečně prázdný jsem,

každý nový den mě týrá.

Čekám až přijde onen den,

kdy přeteče ta míra.



Míra soucitu a trpělivosti,

kdy už nepřijdou žádní hosti,

Kdy mě samota zcela pohltí,

a smutek mě na prach rozdrtí.



Slova v ústech váznou,

nevím co říct a jak.

Slova jsou jen mlhou prázdnou,

nechám to asi tak.



Budu stále mlčet,

a tomu všemu přihlížet.

Na tyrany dohlížet,

a oběti slyšet křičet.



Proč bych měl se odlišovat,

být odlišný od těch všech?

Nemůžu, i když chci popadnout dech,

nechci splynout a jen přikyvovat!



Kde najít odvahu,

když teď ležím u dna?

Ležím a tělem čistím podlahu,

nadávají mi do vrahů...



Prý proč jsem pravdu říkal,

a bezvěrcům dal jsem víru.

Teď abych za vše pykal,

oni ukážou mi míru.



Ztrestají mě za vše dobré,

budu mít opět záda modré.

Láska! Kdo kdy počítal s ní,

prožil prázdnotu čekání moha dní!?



Svět je krutý, pomož mi ho změnit,

nenech přítele zlobou pěnit!

Může být lepší, jen přijít jak na to,

naděje je cennější než ryzí zlato.