Usínáš

usínáš…
v teploučku
posloucháš
jak si vedle tebe říční voda
razí cestu
mezi ledovými krami
letošního mrazu

usínáš…
a na obzoru
pozoruješ
narudlé odrazy světel města
na oblacích
plných sněhu
letošního mrazu

usínáš…

usínáš a přitom vnímáš…
vnímáš kolem sebe
cvrkot města
toho, které ti nikdy nebylo vzdálenější
než teď,
když ležíš ve sněhu
na břehu
řeky

usínáš a přitom vnímáš…
vnímáš kolem sebe
teplo
to, které nesouvisí
s letošním
počasím
ledna

usínáš…

ještě včera to teplo
souviselo
s láskou

dneska už souvisí
jen s alkoholovou
kapkou

usínáš…


usínáš s flaškou
laciný vodky
v ruce

usínáš a nad sebou
vidíš ozářenou oblohu
bez hvězd
občasně krytou
větvemi stromů

usínáš a pod sebou
cítíš měkoučká sněhová
prostěradla
a mraky tě právě začaly
přikrývat
lehoučkou sněhovou dekou

usínáš a jemné…
jemné vodní klokotání
tě uklidňuje

usínáš…
spíš…
spíš…

usínal…
spal…
už nikdy se neprobral…

nikdy ji už neuvidí
A ONA
neuvidí jej
už nikdy…
pro oba to asi bude lepší…

ráno jej našli
jako by spal…
v čistých bílých prostěradlech
přikrytý bílou peřinou…
tou nejlehčí
pod kterou kdy spal…

a říkali si o něm
jaký je to blbec
jaký to byl blbec
když se zchlastal
a zmrzl pro lásku

ale pro ni se přece
umíralo nejednou
a i daleko horšími způsoby
oni ale neví…

nikdy si nemyslel
že by za vše mohla žena
a tím spíš
by nikdy neodsuzoval
ty „své“

své
které mu nikdy neměly
patřit
nebyla přece jejich vinou
jeho láska
k nim

zamiloval se sám
nikdo mu to nepřikazoval
nikdo mu v tom nepomáhal

jedna mu srdce zlámala
na dvě půlky
druhá dílo dokonala
tím nejtěžším kladivem,
co svět spatřil
a co mělo přijít příště???
mlýnek na maso???

jeho mysl se podobala
záchodové míse
stačilo jenom zatáhnout
spustit proud vody
a všechno smrdící
bylo pryč

a tak spláchl i tyhle vztahy
a říkal si
že lepší bude žádný
a tak tomu bude
navěky věků
amen!

a někde ve skrytu duše
svým vyvoleným přál
najít opravdového magora
aby jednou zjistily
co pustily k vodě
co spláchly v hajzlu
o co přišly

ale co, vysrat se na to
chleba levnější nebude
a svět se nezastaví
ani kvůli němu
ani kvůli jeho zválcovaným citům
ani kvůli nikomu jinému

a proto je přece jednodušší
pustit to prostě z hlavy
na všechny se vybodnout
na všechny
všechny
všechny ty nádhery
všechny ty anděly
s křídly zadanými jiným
a duší
dušičkou, kterou si pro se
dávno sám velký světlonoš
rezervoval

jeho plamínky
vídal vždy v očích
svých vyvolených
a možná, že je tam chtěl
tyhle posly velkého
světlonoše

teď je viděl taky
lemovaly cestu,
co vedle ní zrovna ležel
lemovaly všechny cesty města
všechny cesty města vedly
k němu
všechny cesty města vedly
od něj
stejně jako od něj
s každým vydechnutím
směřoval kousek jeho duše
na jeho drobném mezipřistání
letu
země – nebe/peklo
(cílová stanice bude určena později…
…turbulencemi života)

zašel si jenom
do svojí oblíbené
hospůdky
ne, aby zapomněl
ale aby oslavoval
dokázal se přece
oprostit
od toho nejhoršího
nejhoršího citu planety
nebyla to beznaděj
nebyla to nenávist
ani misantropie
ani nihilství

všechny totiž ohrožují okolí
ale jenom ten nejhorší
může ohrozit tebe
láska
nikdo nikdy nepoznal
nic, co by ho
tak svazovalo
co by tak moc
dokázalo zatížit mysl
co by vyžadovalo
tolik
řešení
pozornosti
nervů
tolik
růžové
na výrobu brýlí
tolik
černé
na výrobu hávu

hávu,
do kterého se
musí celá duše zahalit
když se prostě
nezadaří
černá
vyjádří smutek
schová tě
zahalí tě okouzlující mlhou
do které nemá nikdo
co pronikat
v ní si jen ty sám, takový,
jaký chceš
sám se sebou
sám sebou

černá je
byla
bude

černá byla
i ta sračka
kterou do něj dneska lili,
když říkal, že jde slavit,
že se dokázal oprostit
od toho hnusného citu
co jej tak svazoval
už přece bylo všechno pryč
konečně dokázal mít
zase čistou hlavu
zase
tak proč si ji trochu nezasvinit
něčím ostřejším
na jeden večer

netušil, že to má být
nejtěžší trest, který se
ukládá jen za vraždu
zabil v sobě totiž to
pro co se dýchává
pro co se žije
pro co se brečívá
pro co se pije
lásku
DOŽIVOTÍ

Vždycky miloval chladné
zimní noci
vždycky jej fascinovala
její temnota
její náboj
ta tragika a černá barva
v níž se vždycky nakonec
všechno ztratilo
fascinovaly jej lampy,
kterých se odráželo
na nebi světlo
na černém saténu
nočního nebe
svit oranže města
fascinovaly jej i dnes
když se náhodou
po jednom chybném krůčku
skutálel na břeh řeky
a říkal si, že si
jenom tak chvilku poleží
a bude fascinovaně sledovat
tu nádhernou scenerii
nebe ozářeného svitem města
s příměsí alkoholového obláčku
tak dokonale impozantní
tak úžasnou
TAK IMPOZANTNÍ

Hradec nad Moravicí; kolem r. 2006