nic

K večeru, v poledne či z rána,
slysím, že má smrt je volána.
Nechci už dále žít.
Proč tu mám nadále být.
Chci ukončit svůj život marný.
Ten, který je tak moc jednotvárný.
Utápím se v alkoholu.
Jsem jak na velkém molu.
Na molu plném lodí,
kde přes palubu tě shodí.
Ty lodě mají i jména.
To je jejich doména.
Jmenují se smrt, žal, zloba.
Vše tohle je moje poroba.
Vlastně stále bojuju s tím proč žít.
Ani nechci, ale nedokážu lidem ublížit.
Lidem které celým svým srdcem miluji.
A přitom ani nevím, jestli milovat umím.
Pokud umím, tak se ptám, zda-li vůbec smím.
Sám sebe u božího soudu žaluji,
že jsem pouhopouhý tyran,
co je společností zhýrán.
Není to však jejich vina.
Tak má upřímnost začíná.
Každý nese kus své viny.
Za všechny své zločiny.
Mám však tak slabou povahu,
že nemám na ukončení života odvahu.
Trýzním se tedy samotou
a mou děsnou prostotou.
Chci se v alkoholu utopit
a alespoň v něm o štěstí snít.