Něčí život

Jak to, že na svoje dětství s radostí se díváš
a směješ se, krásné vzpomínáš
a když podívám se já – chci brečet.
Víš, já, šla bych si zakřičet, zaječet,
kdyby to aspoň k něčemu bylo.

Vyřvat se do skály, která mi nenadá,
že jsem jen obyčejný člověk
s obyčejnými potřebami, o který si nežádá,
protože to neumí.

Proč jen to zlé, proč je toho tolik,
copak hezkého bylo jenom tak málo?
A těch lidí, těch bylo kolik?
No, že je všechny tak nenávidím,
snad navždycky, nastálo.

Nemůžu myslet na tu malou holčičku,
co ztrácela se v tom zlém nekonečnu,
s obrovskými slzami na samém krajíčku.
Já nevím kdo říkal, v jakou to vyrostla slečnu,
když pořád je to ona, ta malá opuštěná,
co pořád se ztrácí
v sobě.

Vlastně se toho moc nezměnilo,
jen teď už ví, že ji vítr nikam neodnese,
tam, kde člověka upřímně objímají,
že neprobudí se v kouzelném lese,
tam, kde na nikoho nezapomínají.

Je mi to z toho dost těžko, jak jsem tak byla
a jak tak pořád jsem.

Ono je dost možné,
že tak budu.

A z toho je mi
ještě



TÍŽ.