Dvě tváře

Kdo vlastně jsme?
Jsme přátelé – ano či ne?
Tak sundejte už vaše zrádné masky.
Přerušte ty fiktivní a zrůdné svazky.
Jsme snad předmětem nějaké sázky?
V tom případě byla by odporná nesmírně.
Nadpozemsky či snad i celovesmírně.
Nenávidím tenhle stav mysli.
Když jsou jím ovládány mé smysly.
Nevědomost mě strašně bolí a týrá.
Srdce se mi strachem svírá.
Kdo se zase přetvařuje,
usmívá se a za zády jen pikle kuje?
Nechápu nás.
Nechápu vás.
Proč prostě jen narovinu neřeknete realitu.
Proč ji pořád držíte uzavřenou v krytu.
A přitom o tom víte.
Přitom ji cítíte.
Jak se dere na povrch a chce prorazit.
Na chvíli tu vaši nezkrotnou faleš porazit.
Ukázat světu, jak to vlastně je.
Ale doopravdy.
Nemá šanci vyhrát.
Nemůže už vyzrát
nad vašimi pošramocenými rýmy.
Padají z toho na mě splíny.
Když každý den se musím dívat na ty tváře.
Které v sobě ukrývají jen chytré lstivé lháře.
Vidím, jak se lidé na sebe smějí
a chválu na sebe pějí.
Jen co se však otočíte,
pak zaručeně víte,
že ta povrchní láska je pryč.
Všichni o sobě říkají jen to, co ty druhé bolí.
Nevím – snad na nějakém místě je ke krutosti školí.
A k přetvářce, lžím, falši a zradě.
Nechci patřit k téhle řadě.
Těch proradných hráčů,
kteří bez pravidel hrají.
Kteří klidně spoluhráče pobodají.
Hlavně že prospěch z toho mají.
S lidmi si jen hrají.
A pak se ještě ptají.
Proč je nenávidím…
Je to snad jasné –
nerada se stydím.
Za sebe.
Nechci do nebe.
Ale i to co nevidím,
v srdci zazebe.
Myslím, že to je ono – ba ne, já to vím.
Proč nikomu nikdy nevěřím.