Neodcházej

Marně se bráním trhlinám v duši
vždy, když slyším jak bubny v předvečer buší
jak déšť stéká po vyprahlých ústech
beze slov a tónů

prázdných ozvěn do čtyř stěn krychle
odrazy černých růží v kaluži
myslím
svět mi nic nedluží

to já

utrhnout růži života z trnoví
bez výčitek
darovat
tak, že se to nikdo nedoví

vzdát se svých snů i vzpomínek
naděje i touhy
pro tebe, aby jsi měl život víc než jen dlouhý

pro tebe, protože máš právo žít...
přestože osud ti v tom brání
prosím, zůstaň
měj ještě chvíli stání

nechci slyšet tvé pokání
ani, že to tak má být

.......

dlaně potřísněné krví od trnů
slzy štěstí
k zemi dopadají
a povadlá zahrada náhle kvete do krásy

pro tebe, protože mě stačí snít...

.......

a vidět tvůj smích
se správným krokem na rozcestí
životem s láskou, zdravím, štěstím

odolávej
a až přijde chvíle zatmění

přičichni k černé růži z mých snů

do věčných dnů
ti vykvete

za mě...

......

ztracená vzpomínka

krása barev tvého nového začátku žití

mezi nebem a zemí

ve věčném snění

tě budu mít

i když

už

se mi nebude moc chtít

žít

- jako předtím

(a možná už vůbec)

...

plátky z růže
křídla tě odnáší
duhovou branou
radost jde stranou
bolí ta skutečnost
že odcházíš na věčnost

tvůj strom už nesnese plody
zbyl z něj jen pařez nesvobody
svobody tvé andělské duše
a našich nesvobodných vzpomínek
v bolestech všedních dní

......

vracím se
v mezičase
ke kráse žití
které vždy do sítí
splíny si chytí

naše...
naši naději
naše vzpomínky
naše lásky
naše přátele
naše štěstí
naše zdraví
naše...

tebe i mě
nás...
všech...

V rozmanitém světě
podrazů a nespravedlnosti
bolesti a zklamání

odcházím z něj...

už chci jen snít
na andělských perutích padlého anděla za Ráj na Zemi...

.......

> (bohužel) tak NAIVNĚ! <

...

věčně prší...