Bezejmenný

Vídávám ho ve svých snech,
v dlouhých nocích, prázdných dnech,
když sním a přitom přemýšlím,
bez myšlenek tiše bdím
a slepě zírám skrze tmu.

Vždy tam je a naříká,
vždy bezhlesně a němě lká.
Neviděn a neslyšen,
teskný žal se zračí v něm
a všechna tíže, břímě světa.

Já ho zřím a on to ví,
věčný, stálý, neměnný.
Já znám jeho strach a žal,
bolest, kterou nepoznal
dřív, než srdce vešlo v stín.

Je tu teď, i dřív tu byl,
než svět svou tvář pozměnil.
A navždy tu již bude stát,
bez slz jenom tiše lkát,
než svět shoří v stínu tmy.