Čtyři

Slétlo na mě z nebe zvláštní lehké chmýří,
připomnělo doby, kdy jsme ještě byli čtyři.
Tak si říkám, dědo, žes to byl ty, kdo z nebe
neváhal a poslal na zem kousek sebe.
Dívám se teď na oblohu,
oči zvedám, kam až mohu.
Doufám, že tě uvidím – aspoň na chvíli.
i když nejsem z těch, co by někdy věřili
na zázraky po smrti a na druhý břeh.
Vím, co bude, až tělo pokryje nám mech
a stáří nechá naši duši zvadnout.
Vroucí srdce začne chladnout.
Bude smutno velice…
Týdny, ne-li měsíce…
Zůstane jen vzpomínka
na mamku a tatínka.
Nebo na tebe – šedovlasého pána,
který opustil nás z rána.
Když otevřela se brána
do věčného oddychu.
Šeptám nebi potichu,
že to lehké chmýří
snad se smrtí mě smíří.
A jednou snad – zas budem čtyři.