Konec

Konec…

Na poklidné hladině, zrcadlí se odraz můj,
Cosi mi šeptá... „ty blázne, už stůj“.
Nemohu zastavit, ani se vrátit zpět,
Před očima jako bych viděl celičký svět.

Svět v podobě dívky, kterou jsem znal,
Svět v podobě dívky, kterou jsem miloval.
Krásná i krutá se mi snad zdála,
Když z poklidné hladiny na mne se smála.

V jejich očích vídal jsem radost a naději,
Avšak teď další krok udělám raději.
Žil jsem jen pro ni, celý ten čas,
Avšak již neuslyším její krásný hlas.

Dala mi sílu nadechnout se a žít,
Teď o to nestojím, když ji nemohu mít.
Život byl krásný, s ní po mém boku,
Teď však má skončit v tom poklidném toku.

Vzdal jsem se všeho, jen abych ji mohl mít,
Teď ale mohu o ní jen snít.
Snít krásné sny, o lásce a důvěře,
Která však nakonec podlehla nevěře.

Její slova však do duše klid mi vnášejí,
Když malé vločky na hladinu se snášejí.
Zbývá jen pár posledních chvil,
Kdybych tak s ní tady teď byl.

Chytil bych ji za ruku, ale mlčel bych dál,
Tou nesnesitelnou touhou skončit to hnán.
Byla by to poslední, co spatřit bych chtěl,
Než tento svět bych opustit směl.

Však nespatřím ji již nikdy více,
Za chvíli zhasne i má poslední svíce.
Svíce života, kterým neprošel jsem snadno,
Svíce života, v kterém poslední radosti užil jsem si dávno.

Radost má zmizela jako na jaře sníh,
S ní odešel z mých rtů i poslední smích.
Teď již nemám, pro co bych žil,
A nechci žít jen proto abych snil.

Můj život s jejím odchodem pozbyl všechen smysl,
Jen smutek a zoufalství zachvátily mou mysl.
Nyní stojím tady a dívám se na sebe,
Přitom každou vteřinu myslím jen na Tebe.

Chtěl bych Ti říct pár posledních vět,
Než zčeří se hladina a já opustím tento svět.
Miloval jsem Tě tak, jako nikoho dříve,
S Tebou jsem prožil své nejkrásnější chvíle.

Teď však tiché sbohem, musím Ti dát,
A v dalším životě štěstí Ti přát.
Pak nakláním se dál, cesty zpět není,
Když vlnky vody klidnou hladinu pění.

Ještě naposled pomyslím upřímně na Tebe,
Na stromy, na vítr, na hvězdy, na nebe.
Naposled jsem pocítil v srdci svém žal,
Když pomalý proud řeky mé tělo si vzal.

Naposled představil jsem si dotek tvůj,
Když ledový chlad řekl mému srdci stůj.
A to jej poslechlo, snad možná z lítosti,
nad ztrátou Tebe, mé milované bytosti.

Mé tělo se teď pozvolna na hladině vznáší,
Mé starosti si proud líný pomalu odnáší.
A tak teď skončil život krátký můj,
Nebyl tu nikdo, kdo řekl by mi stůj.

Snad budeš šťastná a budeš žit krásně,
I po přečtení mé poslední básně.
Snad si ke štěstí cestičku prošlapeš,
A na chvíle se mnou, někdy si vzpomeneš…