Roztříštěná

Jak hezké rozdrtit mi duši na prach,
na prach mihotavých motýlů,
co vítr odnese přes konce světa práh,
pryč od všech lidských světadílů.

Jak bolavé tříštit mi duši na střepy,
tak často už ze sebe mívám strach,
když bodají mě samotné hroty, cepy,
sama svého těla vrah.

Jak hezké by bylo vůbec netrhat
mé tělo tisíckrát slepené,
kde jsou ty skrýše kam se zavrtat,
snad všechny k smrti odsouzené.

Snad posbírat to sklo co ani nejde mi brečet,
jen myšlenky bez chuti, beze smyslu, holé
a čekat na další sklenku, až rozbiješ její pečeť
a sestoupit ještě níž než jen je dole.

Jak hezké tříštit mě čím dál víc,
pak víc mrzí mě že to já jsem,
na to neexistuje naděje, snad nic,
to vše zůstává jen nezdajícím se snem.