Uvězněná v porcelánu

Skleněná očka,
hledí v dál.
Porcelánová ručka,
poličky ona je král.

Neutěšitelný pláč,
schovaný na modrém dnu.
Ptá se sebe nač,
musí být v každém dětském snu?

Smutkem by ráda oplývala,
však výrobce to nechtěl.
Přál si, aby i tančila a zpívala,
tak živé duše vložil do malých těl.

Tu nejkrásnější uschoval,
na smutné časy pro sebe.
Pak ale však záhy skonal,
odešel jí do nebe.

Teď se na ni práší,
za výlohou starou.
Každou noc ji straší,
dudoucnost, ji předem danou.

Skleněná očka,
hledí v dál.
Porcelánová ručka,
kéž by z hrobu vstal.