Bez citu

Neznám cestu ven.
Z tohohle neznám cestu zpátky.
Zbyly čtyři stěny jen.
Nemohu projít zadními vrátky.
Schoulené v klubku v posteli leží
mé smutné křehké tělo.
Hněď očí slzy zadržuje stěží,
vlasy kryjí svraštělé čelo.
Přemýšlím nad dvěma možnými cestami
a jsem beznadějně ztracená.
Na dno stažená záchrannými vestami.
Proč jen jsem tolik zmatená?
Snad kvůli lásce v srdci mém,
snad kvůli té zlobě.
Snad sním jen o tom nádherném
tenkrát – v té době.
Před pár lety – nebo to jsou už století?
Sklo se na kousky rozletí.
Kvůli mému silnému řevu,
který mi vychází až z plic.
Co řeknu víc? Už nic.
Nemohu mluvit, nemám slova.
Jen slza mi z očí skanula znova.
A proč? To také říct nedovedu.
Je to nad mé síly. Jen řvát svedu.
O tom všem neštěstí v mém pokoji,
o tom všem doufání, že se zahojí,
o tom všem řevu v tom malém bytu.
Kde kdysi dávno schovala jsem citu
kousek.
Kam?
Tam.
Znám
rám
svého obrazu.
Tvář tvého odrazu.
A nic víc mi svět vlastně ani nikdy nechtěl dát.
Bez citu
v tom bytu
mohu jen ve čtyřech stěnách bezútěšně řvát.