Všechno je jinak

V úsměvu skrývám slzy,
pohlazení mě tak bolí.
Vím, že bude konec brzy.

Zatímco tady důstojně mlčím,
uvnitř má duše hlasitě křičí.
Pro změnu práškem se utiším.

Vidíš, radost všude rozdávám,
ač smutek mi je přítelem.
Jak teď puzzle života poskládám?

Říkám, že to je teprve začátek,
přitom konečná je za rohem.
Jde nějak vrátit čas nazpátek?

Řeknu „a“, „b“ skryji,
„c“ spolku a „d“ neexistuje.
Se životem se teď biji.

Je to takové a onaké
a přesto je všechno jinak…