Zrcadlo, já a Ty

Nad zrcadlem se skláním
v duhovkách mě tvůj úsměv ještě září
i přez přehradu slz pálí,to oči pro slzy pálí.
Přez zrcadlo sám se sebou i s tebou vyprávím
z éteru tvé snědé mladé tělo tvořím
ruku ti hladím, tvůj pás svádím
do oka zrcadla na to hledím,
i když tam mám být jen Já
jen Já jediný, to jsou zákony přírodní
asi blázním, v přehradě se topím.
Slzavá přehrada zamrkat mě nutí
zrcadlo je náhle jiný, temný
tví tělo už není krásně snědý a mladý
je ale rudý – krvavý,
do nekonečna světa rozbitý
už na věky věků do přehrady slz ponořený,
už tvůj smích její hráz neprolomí,
takový čistý, třpytivý,
už nikdy jej neuslyším.
Jen to zrcadlo na věky budu mít
zrcadlo se vzkazem rtěnkou psaný,
slznou hradbou rozmazaný
„Lásko,všechno nejlepší,jsi můj jediný!“.
Och Bože do zrcadla za hráz slz
za snědou dívkou chci jít,
och Bože dej mi sílu odejít za ní!

„Já dívka se snědou kůží
chtěla jsem jen s tebou být
jak šel den za dnem čím dál víc
naše těla i duše v jedno spojit,
jen pro tebe i zemřít.
Já dívka s kůží snědou
jen v přehradě slz teď můžu žít
jen v zrcadle a v mysli,očích zrcadla dál žít,
dokud zrcadlo s přáním mým, kamenem neuhodíš,
tak jako mě kdosi v noční ulici.“

Kámen ze sopky Vesuvu do dlaně beru
a smrtící ránu do zrcadla sázím.
Střípky zrcadla se krásně třpytí
jak krev z tvýho těla prýštící
a nářek ztichlou noční ulicí se nesoucí.
Tvá krásně hebká snědá kůže
se napíná v poslední boj a sten,
uliční lampa na tebe hledí a klidem září
posílá za tebou můry kol ní kroužící.
a ty náhle vzhůru k nebesům letí.
Ano dívko s krásně snědou kůží
se kterou jsem své srdce spojil,
s tebou až na konci světa za hrází slz chci žít.
Střep zrcadla světle temně zářící v pěsti držím,
hledím jak se krev ze zápěstí řine
a ve zborceném světě mě tím oslabuje
nohy podlamuje až klesám do střepů zrcadla
s přáním popsaným, ano za tebou přicházím,
třeba si po mě někdo přehradu slzavou postaví....