Životopis

Býval jsem mladý, býval jsem slepý,
však dávno je pryč již doba ta,
sníval jsem tehdy o cestách krásných,
s městy a mraky ze zlata.
Alkoholem mi byla fantazie,
snil jsem o světě zítřků svých,
srdce mé bilo radostně, nyní jen bije
ze setrvačnosti a zvuk ztich.

Ze snů jsem vyspěl, a bylo mi k smíchu
čemu jsem kdysi věřit chtěl,
vyhýbal jsem se tehdy tichu,
abych nepřemýšlel, nevěděl.
Vyhýbal jsem se záměrně pravdě,
neboť mě pravda děsila,
byl jsem jen floutek, co změnit chtěl svět,
však proti mne vždycky - přesila.

Potom jsem vyrostl ještě více
do ignorance a pasivity,
a stal se ze mě dospělec,
bytost jenž všechny svoje city
zabíjí, jak hlupák neskutečný,
nezajímalo mne co se děje,
mě pocit nenávisti k sobě zžírá věčný,
že nevšiml jsem si té beznaděje.

Ač je mi sedmnáct jsem nyní starý,
směji se věcem jež zval jsem zmary,
již vím, že na mne nic nezávisí,
že pocit naděje jenž ve vzduchu visí
je jenom mámení ze samoty,
já nepiji alkohol, žádný ni duševní,
bojím se totiž, že rozum ztratím,
bojím se, že svět mi znovu zevšední.

Ač tělo mé ještě roste,
pomalu uvnitř chřadne můj duch,
já vidím kolem sebe krásy prosté,
jenž však se ihned mění v puch.
Co je mi po těch vašich krásách,
ideálech jež čiší hloupostí,
já krásu vidím v čistotě ducha,
avšak ta mizí vždy, i s mou radostí.

Bojím se, že si zas začnu klamat,
že svět má nějakou naději,
jak rád vždy ke všemu říkám,
zázraky nikdy se nedějí.
Lidé si klamou, až je to k pláči,
jen na to koukám s úděsem,
do hlubin svých já z výšin skáči
a žádám Tě, buď mi útesem.