Havran

Havraní pírko snáší se k zemi,
tenhle pták dneska ztrácí svůj šat...
A další pera vysoko nad větvemi,
propadla peklu, již nesmí ho hřát.
Tak jako kámen, poslední let,
řítí se z výšin na onen svět.
Proč pálí ho hruď, čí je to vina,
že smáčí ho červené krůpěje vína?
Vždyť teprv dnes roztáhl křídla,
aby se oprostil rodného bydla..

Tohle je život, když ptáček tak malý,
pozná jak bolí když oheň ho spálí ?
Konečné nutkání – vyletět vzhůru,
usíná, proklíná tu noční můru.

Havraní krev, řek potřísní koryta
Neprávem byla dnešní noc prolita.
Mysl se propadá do hlouby snu
a tělo klesá k blízkému dnu.
S křídlama mává, tak jako v letu,
voda mu ukáže jak mít se k světu!
Tak ožilo bez stínu to hnijící dítě,
pak sdělilo něžně – řeko, miluji Tě.