Jezero ve smuteční noci

Dívam se skrz modré oči
s jiskřivými plamínky,
ze kterých stékaly slzy - v noci
malému dítěti s kamínky.

To dítě sedělo u bahnatého jezera
v rukou svírajíc kamínky.
Když náhle, se v jeho malých rukách objevila mezera
a kamínky, byly rozsypány, do jezerní tůňky.

Všude tma jen vysoké stromy,
dítě hodlá skočit z břehu,
v tom okamžení oblohou zaduní hromy
a dítě se klátí v nelítostném řevu.

Najednou však cosi přilétne k dětskému uchu,
-zlatavá třpytící se vážka,
-snažící se děcko utěšit -
v tom děsivém nočním ruchu.

Dítě jí s úžasem v očích sleduje,
v tu ránu, klid byl hned,
netušící však,
že vážka se od něj čim dál tím víc a víc vzdaluje,
a dítě nechtějící uvěřit, že to byl jen sen!

Jakmile zlatavá vážka odletí
a dítě jí s úsměvem na tváři zamává,
usedne vážka, v bolestném spánku na leknín
a dítě už se tak pro své kamínky nenamáhá.

Hromy ustávají,
ve větvích stromů přestává šumět,
listy leknínu opadávají
a vážka už nemůže dítě uvidět.