Na hřbitově

NA HŘBITOVĚ

Sedím na lavičce – na hřbitově,
kolem mě spousta lidí, avšak všichni dávno ve svém hrobě.

Je zde klid a ticho,
někteří třeba ani usnout nechtěli – je mi jich líto.

Občas se tu objeví i někdo živý,
avšak pouze zapálí svíčku a rychle zmizí.

Sedím tady již přes hodinu,
nejsem sama, mám tu i své příbuzné – rodinu.

Vítr fouká chladný,
jak smutný je tento svět zrádný.

Hroby malých dětí,
už tolik let po smrti, čas tak rychle letí.

Měly si někde hrát, smát se,
žít, dospět, vdát se.

Ony tu ale spí, leží,
ať slunce svítí nebo sněží.

Nevstanou, nebudou se smát,
snad na ně někdo občas myslí a měl je rád.

Anděl strážný na ně nemyslel,
nad něčím jiným asi přemýšlel.

Doufám, že jejich dušičky jsou alespoň v nebi modrém,
netrpí, obklopeny vším co si zaslouží – láskou, dobrem.