Nasáklá krví

Zahalena tmou,
znuděná postava sedící.
Nezabavena žádnou hrou,
do dáli jen tak hledící.

Drtí něco v rukou,
možná růži, již dávno zvadlou.
Tu vzpomínku - tak krutou,
tu - na dotek tak chladnou.

Jako by dávno již vyprchala,
síla její veliká.
Možná proto, že kůži její strhala,
andělíčky již brzy spolyká.

Už neumí se smát,
jako by tenhle cit ztratila.
Může se jen kát,
za to, že hrozně ráda vraždila.

Ale ta růže,
nikdo neví.
Schová se v babiččině nůše,
když znovu zbarví podlahu krví.