Seděla víla

Seděla víla u rybníčka,
plakala pro milovaného vodníčka.
Seděla víla na břehu jeho,
plakala při měsíčku vycházejícího.

Žáby teskně jí kvákaly do pláče,
k vílce přiletělo malé ptáče.
Zpívalo tak aby víle srdce zahřálo,
aby ze smutku jí srdíčko pookřálo.

Však ty malé ptáče,
ty nevíš proč se tu pláče?
Sedím na kraji tohoto rybníčka,
a pláču pro svého vodníčka.

Vodníček můj milovaný,
je už na dně pochovaný.
Tak tu sedím v šatech z vrby smuteční,
on byl mojí záležitostí srdeční.

Sedí-li ta víla na břehu rybníčka,
nepoví už ani jedna rybička.
Možná vzdala se svého srdíčka,
aby mohla být u svého vodníčka..