Zabij mě, jestli musíš

Padající lístek růže,
něco svléká nás z kůže,
tiché a bolestné čekání,
na konečné naše pokání.

Kapka, kaluž možná tělo,
nic není jak by mělo,
pohádka zvoncem končí,
zrada nepochází z venčí.

Chladné zakalené oči na lesklé trávě,
chtěli jsme vidět růžově - proto a právě,
nevýrazné šeptání svědomí,
člověk si to snad ani nepřizná.

Byl to ten druhý,
ne my, jen on,
připadá ti to smutný,
že stihl ho zkon?

Poslední spadnutí opadající růže,
co smrt proti nám zmůže,
je to jen chvilka.

Nebe - peklo - ráj,
skoro jako první máj,
nebe - peklo - ráj,
míru plný lesní háj.

Stojíme tam na tom místě,
že přijde trest to víme jistě.
Tiše a bezhlesně.
Čekáme.

Zabij mě, jestli musíš,
asi se mi zhnusíš.
Ale co na tom?
Doufám v to slovo,
snad ho vypustíš ze rtů než odejdeš.
"Svoboda."