O přání nesplněném

Z ničeho nic jsi přila sem,
byl to jistě osud sám.
Začlas vykládat mi svůj sen,
tak strašný jak jen znám.

Krok za krokem si jsme blíž,
pláčeš stále unavena životem.
Když o mou pomoc mne poprosíš,
souhlasím se zvráceným chechotem.

Stojíš vedle a pobízíš mne dál,
ať vykonám na co jednou jsem kývnul.
Svou duši hříchu jsem zaprodal,
ve vlastní propasti jsem uvíznul.

Nyní brek mne stihl a smutek též,
jsem rozpolcen veškerou tvou krásou.
"Poslyš mě. Otoč se, utíkej, jen běž!"
Pravíš: "Jen smrt je mi spásou!!!"

Ten pohled tvůj,
tolik bolesti.
Honem, rychle uvažuj...
Jak od té propasti?

I když pochopení pro tě mám,
nedám ti ten dar o nějž žádáš.
Pocit tvůj já dobře znám,
když mne tímto pohledem probodáváš.

Chtěl jsem vědět, znát ten pocit,
který má jen člověk jenž v životě zabil.
Řekla jsi mi: "Dám ti mého života se zmocnit!".
A já pochopil že nechci abych to zažil.

Teď už jenom stojíme tu v tichu,
oba máme touhu začít znova krok.
Chci umřít je ve tvém každém povzdechu.
Pláču. Já nemohu učinit ten zákrok.

Má chyba je neodpustitelná, vždyť já se do tě zamiloval.