Opuštěná

Naivka, co žije ve svých představách.
Sní o tom, jak má svět vypadat.
Přemýšlí nad tím jak nepadat.
Pláče tam, kde se předtím smála.
Voda mrzne, tam kde srdce tála.
Jak má říct, co by si teď přála?
Nejde to tak hravě,
prázdno vládne hlavě.
Když stojí v chodbě, kde jenom tak mizíš,
za dveřmi jejími úspěchy sklízíš.
Jen nepořádky v ní už neuklízíš.
Nelámeš si s nimi hlavu.
Necháš ji tam v jejím stavu.
Do ulic jdeš.
Bereš, co chceš.
Zatím ona, zvyklá odpouštět,
myslí na to, jaké je opouštět…

Na samém počátku
bylo to v pořádku.
Proč to musí vždycky skončit takhle?