Den procitá, srdce zamrzá

My byly jako svíce
Ty plamen a já vosk
srdce mé, ledové, tálo
teď nemám sil už více

Vrátila jsi mi chuť žít
s nadějí na štěstí válčit s osudem
dostat se z pekla
za Tvým světlem jít

Zrak v horizont upřený,
pozoruji jak světlo zalévá nebe
třpyt sněhu pálí mě do očí, až slzí
a zbraně jsou složeny

Na solně krůpěje občas dopadne vločka,
snad aby je schovala
Bělostný závoj halí mé nahé city i tělo
marně jsem doufala, že se tě dočkám

V křehké prosincové kráse
pomalu zamrzají sny
proklínám úsvit
a sinalé slunce vysmívá se