KABARET

Ve stínu lampy nad stolkem křivým,
sleduji stíny po parketu plující,
uhýbám duší slovům opilce lživým,
všechny přízraky jsou teskně mluvící.

Růže upadla z vlasů snědé tanečnici,
maškar rej změní se v srdce žal,
milenec opíjí dámu, tu chudou nešťastnici,
ona v sobě staví k muži val.

Podlaha jest zpita laciným vínem,
klobouky ztrácí se na hlavách pánů,
všichni dusí se z doutníku dýmem,
tohle jest jeden z posledních flámů.

Jevištěm pluje muž zpívajíc jako Jacques Brel,
potleskem léčí se samoty rány,
možná v ulici utichne ozvěna střel,
ve městě otevřou života brány.

Chci vnímat tento můj poslední večer,
tu u stolu v laciném prolhaném kabaretu,
mé srdce je protknuto láskou jak mečem,
svou bolest vyléčím jedině v lazaretu.

Zvedám hlavu a tísním se v davu,
šanson jásavých trosek opilých,
skrz rozbitou sklenku sedřu si bradu,
je plno tu mužů ztepilých.

Vcházím na chodník a za mnou stín,
ten patří starému kabaretu,
pomohl vyléčit mé duši splín,
svou hlavu ponesu vzpřímeně bez baretu.