Ach...

Ach, prosím, odpusť mi bratříčku,
slíbila jsem, že budu se hrdě bít.
Teď pokořeně klečím, líbám prach a zem,
ničena city, zároveň i lhostejností.
Perly bolesti po tváři něžně kanou,
nestírej slzy, však není čas cítit.
Vždyť krvácím svou vlastní vinou.

Mé naděje v smrti krutě hynou.
Bohužel zhaslou svící nedá se svítit.
Odraz padlé nevinností… Nashledanou.
Kdož mě mých hříchů zprostí?
Ach… Moci dýkou rozervat šatů lem.
Nemá, nemá cenu tu už déle žít,
proto mé oči ztrácí hravou jiskřičku…