Pád

Sluncem nabitý den,
Projasnil mou černou duši.

Byl to však jen sen,
A moje srdce už něco tuší.

Slunce obléká se do tmavého kabátu.
A Měsíc odhaluje svou tvář.

Život prý odevzdává se tu,
A můj vnitřek ztrácí tu pravou zář.

Poslední myšlenky derou se hlavou,
Tak rychle jako slova z úst vyřknuta

Divokou skálu přestává mé váhavé postávání bavit. Přivolává silný vítr, hromy, blesky a já leknutím padám dolů volným pádem k nekonečné svobodě.