PRÁZDNOTA

Myšlenky zas mučí mojí duši,
již neumím se bránit,
snad mohla bych jen tušit,
že nemá mne kdo chránit.

Mé srdce i tělo je prázdné,
já nemám komu sevřít dlaň,
city jsou falešně zrádné,
zabíjí víc než-li silná zbraň.

Pár ubohých květin ve váze,
teskně se na mne dívá,
slova se promění ve fráze,
já odpověď Tvoji vzývám.

Dva volné listy papíru,
na zem právě padají,
šaty, co šity jsou na míru,
nosit se již nedají.

Ustlaná deka voní ránem,
však k čemu mi rána jsou?
Život je nařízlým trámem,
skrz něhož bolesti jdou.

Smutek se opírá o moji postel,
já marně schovávám tvář,
nevím, kaž až dnes dospěl,
však vnímám již jeho zář.