Jiskra

Našlapovalo po náledí
do odstínů šedi,
v hřejivé náruči
samo sobě
udivením znělo,
kdo jen citům poručí,
když mozek
nechápavě hledí
a srdce
utéct by chtělo…

Kdo jen to určuje,
pouta náhodných osudů?
Čas tikající za víčkem?
Smutek co se obuje
po rozhraních přeludů?
Vždyť stačí jen
otočit klíčkem,
aby věci plynuly,
jak bychom si přáli…

Aby pěkně
hezky od nuly
až do nekonečna
s neviditelnou dálí
protínala tečna
vznikající zárodečna,
aby pěkně
chvíle, co minuly
v jedno se spojily,
ač tohle je
věc tolik neskutečná…

Proč jinak to nechce být,
kdyby tak šlo
všechno naráz
jen tak do dlaní vzít
a podstatou pronikat,
mlhavé chomáče
nevyřčených slov,
tečka co kupu jich
za sebou vláče,
proč jen tu musí blikat
ta jiskra,
co neskáče…