Držím a padám

Připadám si jako Atlas,
všechno hromadí se zas a zas.
A já pocit mám,
že se propadám.

Ale ne jako Alenka králičí norou,
padám sám s touhou svou,
temnou studnou,
studnou osudovou.

Čekám co dalšího přijde,
a ze strachu věcí příštích,
neumím radovat se z přítomnosti...
z podzimu, že padá listí.

Z počasí co mám tak rád,
vidím jen depky,
a to jak pláče obloha,
jak pláče jindy hvězdný nebe,
a já v něm vidím kus sebe.

Pevná, ocelově šedá oblaka,
se jen pevnýma zdají,
a pak přijde kapka,
jedna druhá třetí,
a už to nezastavíš a vstříc zemi letí.

A stejně jako déšť uleví mrakům,
tak já skrytě pláču,
dělám fňuk smrk do polštáře,
to jediný se smí...

Protože jako Atlas držím oblohu svých citů,
a horu sraček na svým zádech,
a bojím se kdy podlomí se mi kolena,
a přijde poslední nádech