Závěrečná
Závěrečná
Anotace: Myslím, že jsem ze sebe tantokrát vymačkal vše co se dalo... Tohle bude depresivní... Varování... čtěte jen na vlastní nebezpečí.
Sbírka: Temný Úsvit
však realita krutá ani meč,
k čemu je v dnešním světě píle,
když moudřejší od vás je povaleč.
Když ideje za něž by stálo žít,
se skrývají v nedohlednu,
když temnota zahubí naději,
jak zima vlaštovku v lednu.
Kde není cílů dosažitelných,
je zbytečná všechna snaha,
tisíc odpovědí uvěřitelných,
odpovědí kdo dělá vraha.
Vraha naděje, vraha odvahy
vraha všeho co máme,
nehledejme ho daleko,
vždyť každý z nás ho známe!
Jsme to totiž jenom my sami,
kdo větev si pod sebou řeže,
zaujati vlastními hrami,
s pevností kamené věže
hledíme na to jak se na nás
řítí konec náš vlastní,
my hlupáci se smějeme
a připadáme si šťastní.
Šťastní? Rád bych se zeptal,
cožpak jste všichni slepí?
Cožpak vás život tolik zdeptal,
věříte, že štěstí se na vás lepí?
Do háje cožpak jste zmagořili,
že tomuhle říkáte štěstí,
Život si s vámi jak s pytlem hraje,
na boxera s tvrdou pěstí.
Věříte v lásku? Že ta je klíčem,
čožpak jste zešíleli?
Láska si s vámi hraje jak s míčem,
proč vzdávat se nepříteli?
Proč? Proč radši nevstát,
a nevzdrovat mu celým tělem,
proč vlastně měl bych se radovat,
že prohrál jsem s nepřítelem.
Jste k pochopení blízko zcela,
a přitom vzdáleni celé míle,
zahoďte tvrzení, že láska je skvělá,
neb láska nemá cíle.
Neb láska je jenom paradox
jenž vede k zauzlení,
a uzlí se pořád dál a dál,
však konce? Nikde není.
Kde není konec, není cíl,
kde není cíl, zbytečná píle,
Už ztrácím zbytků svojich sil,
blíží se má polední chvíle.
Chvíle kdy zlomím se jak luk,
již nepřítel brzy mne skolí,
kéž by tak srdce mé vybuchlo,
však srdce nepukne - jen bolí.
Komentáře (8)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk
a přec jsou rána jenom tak
s rosou a tulipány
a kamsi se chce utíkat
a žít a dělat plány
a voda v řece teče dál
odnáší radost však i žal
vždyť jak vytesat okamžení
zda do ledu či do kamení
a kde je krev kde pučení
jen nemrtví se nemění
a kdyby smrt nás rozdělila
je v tobě psáno že jsem byla
neb svět či tys nás rozdělil
je ve mně otisk že jsi byl
nezměříš věčnost vteřinama
kdo stavěl cestu zná i cíl
možná že po ní půjdu sama
s otiskem v srdci hořícím
a možná že jí konce není
jako had stále dorůstá
a my čekáme na spasení
a na polibky na ústa
a na odměny na výsluhy
a pro ně chcem i zahynout
a nevidíme zlomky duhy
plujem a řvem že nechcem plout
a díváme se na hodinky
-zda už tam budem měří čas....
Já potkala tě do bezčasí
A v bezčasí tě potkám zas
05.10.2010 18:24:00 | pamp_elka
Tak abych pravdu řek, teďka jsem vstával a takhle silný dílko mě málem srazilo ze židle!
(Myšleno v dobrém)
Jinak s tvym názorem souhlasim, ale občas na to zapomínám. Kdybych to tak bral, měl bych celoživotní depresi...
ST si zasloužíš!=)
03.10.2010 07:54:00 | Corsica
Myslím, že tohle je kvalitní kousek básně. Když jsem to četl, vzpomněl jsem si na Snad nám naše děti prominou Framus (5), s textem V. Merty. Zeptám se, nakolik byla inspirace, zda byla? :)
A co se týká obsahové stránky věci, ne ve všem s Tebou můžu souhlasit. Ale buď je to tím, že se nenacházím ve stejném stavu, anebo jsem prostě nenapravitelný optimista. Nicméně atmosféru 'Nic nevede nikam' se Ti podařilo hádám zachytit přesvědčivě.
29.09.2010 22:25:00 | J.U. Ray