Zbloudilá duše

Jsem duše ve tmě zbloudilá,
jsem smutným plakajícím stínem,
jsem spitá otráveným vínem a marně hledám pevnou zem,
jen řekni,kdo já vlastně jsem?,
že bojím se tak ostrých ran a hlasu skřehotavých vran,
že myšlenky mou hlavu souží a jako blesk se ve mě plouží,
pak probijí až k nebesům,
zpět k mým vytouženým snům,
já toužím rozplynout se tiše,
slyším svůj dech,jak těžce dýše
a srdce bolestí se svírá,...
však proč?,vždyť nikdo neumírá
a síly mé je stále méně,
dál vláčit musím svoje břémě,
co tíží mě a k zemi tlačí,
snad moje síli ještě stačí,
snad zvládnu ještě žít.....