Včerejší bortění

Z hlavy mám tak velikou bublinu
po všech těch nesmazaných fiaskách,
i když silou víček oči zavírá,
pořád dál a dál nepraská,
jen vzpomínky a slova činů
stále v náručí pevně svírá,
schovaná do hradeb polštářů,
kdy jen to hnusný uvnitř,
kdy jen od sebe odpářu…

Kapky slz po třech dolů posílá,
jak kuličky rozeznívajíc s dny,
ani žlutá, modrá, ani bílá,
tyhle jsou jen ty průhledný…

když sklouzává po zaoblení lící
a obkresluje linii tváře,
končí na stole jako další z tisíci
toho navždy předepsanýho scénáře…

jen nahlédnout do těch řádků osudů,
třeba se v příštích dnech tolik změní,
třeba vánek přifouknou do padlých údů
anebo sesypou k nim pozůstalý bortění…

Z hlavy mám tak velikou bublinu
a přitom jen takové hloupé nic,
kdyby tak šlo pár věcí vzít zpátky
a kdyby jich tak šlo vzít víc,
kdy odnesu tuhle sutinu
a jemně povleču,
zacelím hedvábnými plátky,
kdy před vámi
a kdy už před sebou,
kdy jen uteču…