Nemám slov!

Telefon ti zvoní,... neváháš,
zvedneš to a k uchu si ho dáš
začíná nic nevyvolávací hovor,
který promění se náhle v horor.

Posloucháš ten řvoucí hlas,
při kterém začneš se třást.
Zrychluje se ti tep,
cítíš jak bodá tě střep.

Slza stéká na polštář,
a ty stále posloucháš.

Telefon položíš na stůl,
hlas nepřestává,
připadáš si jak vůl,
který nic nedokázal.

Slzy nezastavíš,
raději tiše mlčíš,
stále pečlivě posloucháš,
ne - nevěříš, co se dozvídáš!


Na otázku:
"Slyšíš mě, jsi tam?"
-v hlavě ti bije odpověď:
"Mluvit už s tebou odmítam!"

Jenže nic neřekneš nahlas,
nechceš to dát znát,

v pláči nový dech
nabíráš...
chvíli ticho, samý pláč
hlas v telefonu se znovu ptá....

Začne ti být zima,
pomalu nevidíš,
zamyslíš se nad tím sama,
ne, nic neslyšíš...

Kdyby si to věděla
telefon bys nevzala
nejradši bys to hned típla,
jako slušná raději chcípla.

Proč jsi to vlastně zvedala?
Ne, takhle si to nechtěla!

Jako silák odpovíš,
svůj pláč přece ustojíš!

Nevidíš, nic nevnímáš
uvnitř všechno přemíláš
vždyť ten hlas jen předstírá!

Chceš už konec,
ale hlas křičí
ta slova tě vážně ničí.

Až po chvíli kdy ozve se
"tút, tút"
slzy zastaví, nadechneš se

Začneš se třást,
v tichu sedíš,
slzy stečou na tvou tvář,
do prázdna hledíš...

Pak uvidíš krabičku,
a tvoji chytrou hlavičku
něco napadne!
....
nevím jak tohle dopadne!

Krabičku s prášky,
bys nejradši vzala
a celou jí s chutí zpolykala.

Pak se zeptáš:
"Stojí ti to za to?"
"Chceš bejt troska?"

chvíli zaváháš.
"Ne nechci, zvládnu to!"
"Čeká mne dlouhá stezka!"

na zem se skrčíš,
chvíli brečíš,
uvidíš za chvíli to přestane,
a všechno ošklivé ustane!!!