Feťák

Seděl přímo před mým domem,
v kloubouku ani pěťák,
starý a sešlý feťák.
Můj život přošel rychlým zlomem,
když nátáhl ke mně ruku,
a zoufalým tónem zažádal:

"Nedáš mi kilo, kluku?"
Já nevěřícně jsem tam stál,
a beze slova naň jsem hleděl.
"Ach kdybys človíčku jen věděl,"
přerušil trpké mlčení
"že na tomto světě nic není
jak se ti může zdát.
Dnes můžeš mít boty ze zlata
zítra tu můžeš s klouboukem stát."
Mne v mysl bodla slova ta.

"Myslíte, že já mohu býti,
feťákem, jehož smysl žití,
jsou jenom drogy a nic víc?"
prudce rozhodl jsem se ptáti.
"Ty tedy blázne nevíš nic?
Ty nemusíš se feťákem státi!
Neb každá žena, každý muž,
feťáky od zrozeni jsou už."
vyhrkl on a jeho smích
zabodl se do uší mých.

"Ty nevíš, že od přírody tělo,
dělat si s tebou může co by chtělo!
Že tvoje touhy po lásce, po přátelství,
nejsou nic než touha po kapalném štěstí,
jenž se ti v žilách rozpustí?
Že je to tělo jenž tě řídí,
že pudy vládnou každému z lidí,
že z otroctví tě nepustí?
Že když po vůli tělu činíš,
dá ti drogy, a ty mne viníš,
že se mu já vzpírám?"
"Odpusťte, že vám spílám."
potichu odpovídám.

Dalšího dne když jsem se vracel
zas jednou zpátky domů,
ten starý feťák cosi zvracel,
u hloučku nedalekých stromů.
Příštího dne jsem tudy,
jen tak z popudu běžel,
ten starý feťák, jenž přemohl pudy,
tam ve zvratcích mrtvý ležel.