Pro přátele z domu Smutku

Každou noc vidím můj životní hřích,
je šťastný, navždy šťastný,
našel jsem, co celý život hledal.

Oči do široka otevřené,lístky Koky v ústech pálí,
návaly zloby, v hlavě mi hučí, má smysl jít dál ?
Míjím zástupy, tváře znuděné, zhola nic neříkající,
rozmanitost snových nálad, umění hříchu,tajemství touhy,
nechápavě hledí, hlavou vrtí, nevěří,
jak nemožně šťastní jsou, TITO SPÍCÍ...

Dnes už vím kde se slunce ukrývá,
tam, kde moře s oblohou, ve své kráse podmanivé,
barvy ticha odkrývá.

Probděné časy marnotratných očekávání,
honba za ničím a přeci za vším,
Rozkazuji Noci, obejmi mne v náruči zapomnění,
s blaženým úsměvem odejdu do mého království,
tam, kam nikdo nemůže, a přeci jste tam všichni,
Zde vládnu, JÁ, král i kardinál, nejvyšší sudí,
létám nad hlavami, všichni v ohromení hledí,
JSEM BŮH.

Stohlavé zvíře drápe se ze sna,
výkřik hrůzy, není slyšet,
útěk, nemožný,
bože, nemohu se hýbat, opět jsem prohrál,
skláním se před tvým násilím,
je čisté..

Poušť, rozpálený vzduch do hrdla se drásá,
vůně horka, pot teče po těle,
strhávám zbytky šatů, chci být na popel sežehnut.
ty,stojíš přede mnou, jemný opar usedá,
hrst písku ze země sbíráš,silueta dávného města v dálce,
už zase pláču..

Prší, kapky se tříští, postavy džungle ožívají,
poslouchám, srdce bije o závod, pocit strašného neznáma,
prchám před žalem do deště, co to je ?
bezmoc ?,strach ze smrti ?
zůstaň navěky, nikdy neskonči,
prosím, o ránu z milosti...

je to tu zas, ten tichý šepot z hlubin,
nemohu dýchat, bojím se , slzy kanou,
cítím slanou chuť bolesti,
prázdná duše mezi plnými, zde,
v oceánu cizoty, bez pomoci, sám,
jsem unavený..
Tklivá píseň smutku, slyším ji jen já,
ten hlas nemůže být lidský, tak čarovně jiný,
noc svými křídly milosrdně svět zahalí
a já cítím oživující sílu, opět tě uvidím..