Dušičky

Tu zvečera, když v křesle jsem se uvelebil,
zpozorován přízrakem, jenž podivně se šklebil,
obrátil jsem k němu svou němou tvář,
kolem těla se mu rýsovala svatozář,
povšiml jsem si, jak cosi ke mně praví,
je to jen klam, nebo vskutku mne zdraví?
Nevím však, zda-li chtěl něco více,
neboť strach mi doběla obarvil líce.
A jakmile přízrak mne v stavu tom zpozoroval,
rozplynul se a nevědno kde se schoval.

Podíval jsem se do kalendáře,
ač dnes přál bych si ho mít za lháře,
každý přec stojí na seznamu viníků,
před temným světem však není úniku,
přiznej si, že i ty myslíš si dokonce,
že divadlo je a bude hra bez konce,
že svádíš vinu na kalendář,
no je nevinný, to ty jsi lhář!

Přišel jsem tedy k hřbitovní bráně,
sám a na duši již tolikrát zraněn
a hejno černých vran z povzdálí,
co smrt od života oddělí,
symbol beznaděje a bezmoci,
kdy člověku není již pomoci.
A viděl jsem též mnoho řad hrobů,
smrt a též jeji živou podobu,
stovky luceren a krásu jejich záře,
co rozbily ledovce z mé němé tváře.

Vtom okamžiku pominulo mé osamění
a mne náhle dotklo se uvědomění,
že ten přízrak, co mě navštívil,
patřil tobě, má paní...