Dívka

Seděla sama nad krvavým tělem,
chtěla ho milovat,být jeho dívkou.
Však zradil jí ten jehož měla za přítele,
On psával si s ním pod přezdívkou.
Neměla duši ve svém krásném těle,
neměla cit pro lásku nepřítele.
Chtěla jen žít,sama,radostná s ním,
přec jen měla raděj doma samotná být.
Pak nepřišla by na to co zničilo její sen,
všechno se rozpadlo,stačil jen den.
Našla ho v posteli s přítelem svým,
těžko to snážela spad na ni splín.
Přítele vyhnala do temné noci,
na postel pohlédla,není už pomoci.
Pomoci krásnému,mladému chlapci,
jenž svůj život chtěl vášnivě žit.
Pohlédl na ni pln hořkých slz pláče,
tehdy jí naposled jak svou dívku spatře.
Dívenka vzala tu stříbrnou dýku,
nenávist nerada,zabila pýchu.
Teď tu klečí u mrtvého těla,
přemýšlí o tom co by ještě chtěla.
Pomalu vstává,z domu jen odchází,
najíti přítele jí ještě schází.
Najít ho,pomstít se za zradu krutou,
nechce už vzpomínat na to co bude.
Chladný kov udeří,něco tu zbude,
po příteli zrádném,nepoučeném.
Dnes v noci odlétaj tři prokleté duše,
každý z nich miloval,však vrátit se může.
Jen jediná dušička a to ta její,
Přítomnost,budoucnost,andělé tají.