Má osobní zbytečnost

Proč doufat, nikdy se nesplní,
vlastní sny ztrácet,
zůstávat poslední,
k minulosti se vracet.

Mám na sebe vztek.

Ve vlastních výčitkách,
potichu umírat,
v ledových krách,
učím se zamrzat.

Chybí mi dotek.

Probudit se sám,
a cítit bolest,
už sílu nemám,
snášet svůj trest.

Postrádám tváře.

Je to moc dlouho,
už nechci vstát,
kde jsi má touho,
jak se mám smát?

Zklamáni na povrch vře.

Láska se mi snad ze srdce ztrácí,
nedivím se, kdo by dnes o to stál,
se mnou být se asi moc nevyplácí,
každý, kdo mě víc pozná mě pošle dál.

Už nikoho kouzelně nepolíbím.

Ten zbytek nevinnosti,
už nikomu nedám,
že z viny a bolesti,
budu vždy sám.

Jen dokud se nezblázním.