Prokletí

V objetí křídel temných,
tiše vzlyká, prosí o pomoc.
Anděl zrádný z dob dávných,
přináší sebou černou noc.

Maličká, samotinká sama,
bezbranná tiše se souží.
Hořkost slzí pocítí z rána,
noční můra - na pranýři hoří.

Neznámých tváří plno okolo,
nenávist i posměch se zračí.
Noční můra začíná nanovo,
ti všichni samotu mají radši.

Krutost v očích bodá a pálí,
srdce neblahou úzkostí se svírá.
Teď jako květinu mráz ji spálí,
svému osudu marně se vzpírá.

Nevidí, neslyší, co šeptají,
spoutána vinou ve stínech.
Jen špínu na ni hází potají,
schoulená ve svých snech.

Hořkostí duše po okraj se plní,
nehodna spasení stává se obětí.
Tvář obrací vzhůru k novoluní,
čekajíc marně - anděl nepřiletí...

Tak jest naplněno prokletí…

Marky