Samota ve tmě

Jako prázdný pokoj,
chladné zdi jen čtyři mám,
jež tělu neposlouží
a duši o to méně.

Jsem sám jak jen to jde,
kam odešli jste, přátelé?
Každý z vás ve mně sílu hledá,
že sláb jsem nikdo nezná.

Čím vinen jsem, že tak jsem sám?
Je to víra má, že dobro je?
Či pouhý jen v mém srdci klam,
že člověk nemá býti sám…

Kéž víra má mě vyléčí,
víra v to, že nejsem sám,
ač žádný člověk mě nezná.
Můj Pán snad je tvrz má.

To on mě z bažin osušil,
když nejvěrnější odešli,
to jemu za dobré vděčím
a v něho doufat chci.

Snad dnes, kdy v hloubi zas padám
a ztrácím vše, co mám,
snad dnes on přijde, zván
a srdce láskou omotá.

Vždyť každý má, co jeho je,
svůj dům či hrad, snad přátel pár.
Však já, ač přítel sám,
jsem sám, ach Bože, sám.

Proč spánek bolest neléčí
a v křečím trpím dál?
Proč bolest má je vezdejší,
a bydlí ve mně dál?

Sám lásku hledám, co neznám,
bych našel slunce zář,
však mračna má jen halí tvář,
i srdce, chladné zas.

Kéž nezemřel bych takhle sám,
tak jako rád když nemám,
ach přeci, mám vás rád
a dám vám vše, co mám!

Kéž přijde srdci obleva
a najdu teplý kraj.
Jinak mé srdce dokoná
a budu navždy sám,

sám, a v poušti ztracený,
sám jako prázdný pokoj,
který nikdo nehledá…