Provaz a psaníčko

Pod deštným příkrovem
na tváři podzimu
pobledlá dívenka
kytice nosí mu
k náhrobku z kamene
- stejného na duši -
,,Kdypak se sejdeme?"
Dívenka netuší...
Lidé ji míjejí,
deštníky nesou,
jí v šatech promoklých
ruce se třesou.
Vlasy jak havraní
křídla jí splývají,
kapičky dešťové
rekviem zpívají.
S přítelem jediným
shledá se brzy...
Provaz a psaníčko
- že ji to mrzí...