Nenávist a bolest

Vyhostěna z domova, s náručí plnou slz a zklamání,
Hledala v dešti záchranu a pochopení…
Po tak dlouhém srdce lámání
Myslela, že horších věcí už na světě není…



Zradila ji matka, když nedokázala odmítnout cizího muže
A poslala ji ven na celou noc…
Jen aby pro něj měla připravené lože
A peníze dostala za pomoc…



Když žena jejího života
Se musí spoléhat na to bezcitné zvíře…
Připadá si potom jako nicota,
Co měla by být zalezlá v díře…



Ale ona nemohla v ní zůstat a čekat, až všechno ustane…
Musela jí udělat laskavost…
Se slovy ˝už se to nikdy nestane˝,
Utekla ven a měla všeho dost…



Seděla na schodech cizího domu
V tom děsivém mrazu…
Všichni na ní koukali…ještě k tomu…
A ona viděla jenom zkázu



Smířena s nejstrašnější nocí v životě
Usínala na chladných kamenech,
Ale v té děsivé temnotě
Viděla chlapce, co vystupoval v jejích snech…



Jeho modré oči ji vždy omámily
A jeho úsměv ji rozehřál…
Snažila se, aby ji jeho krutý slova neutrápily
A aby si ji také potají přál



Však v tuhle chvíli se změnil její pohled na něj
I se zklamáním, které jí přinášel…
Už necítila tu beznaděj,
Že by jí tady nikdo nenašel



Jeho výraz jako by naznačoval výsměch,
Ale ona slepě šla s ním do skrýše…
Když v teple domu se převlékala a on řekl ˝Žádný spěch˝,
Přála si mít tělo chladného korýše



Pohled její přistál na dveřích,
Kde poznala dvě neurvalé zrůdy…
Cítila se jako v otěžích,
Když strhli jí nohy z pevné půdy



Poprvé uléhala do lože se slzami v očích
A ztrácela touhu po něm…
Hlava se jí točila jako na kolotočích…
Cítila se jako udupaná koněm



Když sáhl na ní, uhnula
A zakousla se do tý hnusný zbraně…
Kdyby se bývala pohnula,
Možná by vyzrála na ně



Ale ona byla jako přikovaná k posteli
A oni tak zvráceně ji líbali…
Doufala, že je někdo od ní oddělí…
Kdyby se jí alespoň do očí nedívali…




Jak plakala a ztrácela svou čest,
Začala nenávidět všechny kolem sebe…
Nedokázala vymyslet na ně žádnou lest,
Jen věděla, že tohle není nebe



Její ňadra bolestí praskala…
Srdce její ještě víc…
Když jí je smečka těch psů laskala
A ona nemohla udělat nic…



Ten chlad a palčivost,
Co ucítila na místě, jež mělo pro jiného být skryto…
Byly příšerné… ale oni neměli dost
A ona modlila se ˝Bože ukonči to˝



Pohnula se a ucítila na tváři ránu
A víc už nevnímala…
Probudila se spíše poránu
A na to, co se stalo…už se radši nedívala



Vzbudila se venku na schodech…
Špinavá a od krve…
Už věděla, co je lepší na matčiných obchodech…
Jí totiž nikdo nerozerve



Matka chce…oni jí za to platí…
Ona poprvé to zažila a ztratila důvěru…
I kdyby jí teď vyplatili zlato,
Raději by snesla něčí nevěru



Ztratila víru k lidem
A s krvavým srdcem došla domů
Matka otevřela s ledovým klidem
a podívala se dolů



Poznala krev, co neznačí nic dobrého
A dceru v slzách téměř utopila…
Jak mohli zničit něco tak nevinného,
Asi nikdy nepochopila



Poslala ji umýt se a očistit od bolestných zážitků…
Tak zbavila se krvavých šrámů a zrady…
Brečela nad okolností nejhorších prožitků
A viděla jen svoje vady



Viděla svou slabotu a citlivost,
Svou nedůvěru a lidskost…
Ztratila nenahraditelnou nevinnost
A všech kolem sebe už měla navždy dost…