Stíny věčnosti

Nestárnu, neměním se v tváři,

již neřeším čísla v kalendáři.

Čas schválně plynout nechávám,

zmučený pohled v dál upírám.


Schoulená dívám se, jak svět se mění,

co bylo, to bylo a už není.

Svět záludným, zrádným a cizím stal se,

můj milý zavřenou v kleci nechal mne.


Byla jsem smutná, když nechal mě stát

uprostřed pazderny s krví na rukách.

Tiše jsem plakala a chtěla mu říci,

ať ukončí život dívky trpící.


Chtěla jsem odejít a chci i teď,

toužím opustit tenhle svět.

Na místo smrti já však trpím dál,

kdysi mě před ním kdosi varoval.


Neslyšna slov, co chránit mě měla,

na cestu dalekou jsem se vydala.

Hledala milého, který mi utek,

doufala, že odčiním ten zlý skutek.


Duši svou nespasím, však dát mu ji můžu,

k životu přivedu mrtvou zrůdu.

Měsíc se schová za husté mraky

a hvězdy, dcery své, schová taky.

Naposled vydechnu, než nožem máchnu

a duši svou zaprodám ďáblu.