Svobodu!

Skepse, můj životní průvodce,
tvé ocelové otrávené bodce
působí bolest a poutají k zemi.
Naděje utekla do dáli za obzor,
z okolního prostředí nasávám vjemy,
v mém těle se beznaděj šíří ni mor,
až na to, že není na těle černý flek,
ale na duši pohrdání a vztek.

Pohrdání sebou samým i jinými,
pohrdání, jenž roste s fleky černými.
Já cítím ty pulzy, to vibrování,
když krev do spánků mé srdce nahání
a krev snaží se uniknout na svobodu,
ale nemůže, nemůže, cévy jí brání,
chce opustit mne, tu prázdnou nádobu,
a spustit se dolů ze skrání.

Má ruka... ne to není moje ruka,
ta ruka se vlastními zákony řídí,
mé oči též... ach ta nekonečná muka,
Co vidím? Ne, to jsou ony kdo vidí,
to ty oči... celé mé prokleté tělo,
jako by v pekelném ohni zahořelo.

"Svobodu!" volám. "Svobodu!" křičím.
"Svobudu!" prosím. Pak se ztiším
a načež se zvedám nevyslyšen,
"Svobodu." žádám, "Svobodu!" jen...