Poušť srdce

Po promrzlé kráčím zemi
co barvami hraje všemi,
mořské duny pohltil dým
po dechu tvém planoucí,
v očích dětských místo štěstí splín
v nářku matek tounocí.

Jas wolframu proťal líce,
dnes naposled, nikdy více-
nastala tma.

Temnota duše vníž
snad záblesk naděje uvidíš-
pustá tma.

Pomalu se krátí den,
mlhou je kraj opojen,
mlhou jež kalí zrak-
ze srdce zbylo na dně torzo jen,
pustopustý pouze vrak,
a poslední přání v něm.

Poušť srdce, plic,
slov, kterých nikdy víc
- nebude vysloveno..