A co ty vlasy?

Vlasy rozhozené na polštáři
jako zlato rozlité po labutím peří.
Pramínek po pramínku bereš do ruky.

Sbíhají se jeden k druhému,
až spolu splynou jako kapky rtuti,
když k sobě najdou cestu.
A pak je opatrně zase pokládáš na bělostný polštář.

Bojíš se porušit jejich pravidlo zlaté krásy.
Cítíš jejich hebkost v konečcích prstů,
až tě zabodá u srdce.
Jsou její, ale kde je teď ona?

Tak citelná a zároveň tak daleko..

Ach ty vlasy.
Fascinují.

Z celé té vybledlé krásy oni jediné stále září.
A přitom je to stále ona.
Je, opravdu?
Tak jiná, tak vzdálená..
Ale ty vlasy..

Proplétáš si je mezi prsty a chápeš,
že to je jediné, co zůstalo stejné..
Ty její vlasy.
Tak hebké, až slza ustane na samém vrcholu zhroucení.
Jak jen to je možné?
A opět je opatrně rozprostíráš do pravidelné linie.

Ne jen zlatem, nyní i perlami se skví ty hladké prameny.
Perly, jedna vedle druhé.
Nevyléčené se ztrácí v záplavě zlata.

A na konci vší té trýzně nezbude,
než tento drahocenný poklad na vždy ukrýt pod stonky petrklíčů a sedmikrásek.