Stříbrná přítelkyně

Držím tě v ruce
chladný ostrý kov,
ty mi vždy rozumíš
i beze slov.

Tvé stříbrné tělo
jak krásně se třpytí!
Tak snadno bys přeťala
nit mého žití.

Všude je ticho
i v mé duši klid,
tebe nablízku
vždy musím mít.

Jinak to nejde,
jsi jediná útěcha,
když má duše
bolestí přetéká.

Ty jsi to jediné,
co mi vždy pomůže,
tvým ostřím vyrývám
rudé obrazce do kůže.

Už téměř nevzpomenu,
kdy bylo to poprvé,
po kůži mi stékají
pramínky krve.

Utápím bolest v bolesti
a už se nevzpírám,
je to můj osud – zdá se
a tak jej přijímám.