Melancholie

Tak pojď, už tě očekávám,
padám a jen stěží vstávám,
temnýma očima na mě shlížíš,
já věděla, že mě opět navštívíš.

Příliš dlouho ses mi vyhýbala,
ne že bych o tvou přítomnost stála,
teď jsi však opět se mnou
a já zase mám duši temnou.

Až příliš důvěrně tě znám
a jen se marně ptám,
když jen smutek mi dáváš,
proč mě stále vyhledáváš?

Bez tebe bylo by mi lépe
v už tak dost zoufalém světě,
však přesto zas na nějakou chvíli
poddám se tobě – melancholii.